Pan Šušlík, který se narodil v roce 1928, se po odvysílaném dokumentu organizace Post Bellum k roku 1938 ochotně rozpovídal o svých vzpomínkách na daný rok, o době mobilizace a poté také o sokolství a skautingu. Besedu vedl ředitel východočeské pobočky Paměti národa Tomáš Heller, který přítomné posluchače nejdříve stručně seznámil s životopisem pana Šušlíka, a pak se již rozpovídal devadesátiletý pán, kterému by jeho věk díky vitalitě a optimismu hádal málokdo.

Na první otázku, co pro něj znamenal Mnichov, odpověděl stručně: "Vzpomínky, které se nedají z paměti vymazat." Pak vyprávěl o své rodině, o otci důstojníkovi, kvůli kterému se v dětství často stěhoval, a jak sám říkal, díky tomu je doma všude. Když vyprávěl o částečné mobilizaci v květnu 1938, jeho hlas byl pevný a vzpomínal na atmosféru, kdy byli všichni v republice připraveni se za ni bít a chránit ji. "Národ se na válku připravoval naprosto odhodlaně. Každý kluk chtěl být vojákem. My jsme tím jako děti žily." Poté došlo také na otázku, zda by se mělo cenu bránit při vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938. Pan Šušlík odpověděl naprosto klidně a smířeně: "Bylo by to hrdé umírání s rizikem, že národ zahyne. A to přece nejde."

Přesto nebylo vyprávění jen smutné, povídalo se i o Sokolu, pan Šušlík je jako aktivní cestovatel a průvodce náležitě hrdý, že v žádné jiné zemi na světě není v každém větším městě sokolovna. "Sportovní haly, to ano. Ale vyloženě sokolovny? To máme jen my."

I když pan Šušlík vyprávěl déle než 90 minut, nebyla na něm znát únava. Bez problémů odpověděl na dotazy a na úplný závěr s pýchou ukázal svůj koníček - postavičky vojáků, které sám vyrábí. Jak sám řekl, má pocit, že to vojákům dluží. Všem, kteří bojovali za 2. světové války.